Při příležitosti vydání „I, Monarch“, třetí to řadové desky HATE ETERNAL, mi ze srdce spadl velký kámen. Američané se totiž konečně představili jako hotová kapela a ne pouze jako spolek individualit. Individualit sice výrazných, leč stále ne a ne schopných naplnit veškeré naděje na potřebných sto procent. Vzpomeňme třeba na období debutu „Conquering The Throne“ (1999), od sestavy Rutan / Cerrito / Anderson / Yeung jsem očekával osvěžující diktát a dostal sice zuřivou, leč jinak zcela standardní USBDM desku. Kouzlo následující nahrávky „King Of All Kings“ (2002) zase kompletně udusila ne právě representativní Rutanova produkce. Když už všechno na třetí pokus konečně klaplo, ze zálohy zákeřně zaútočila stará bolest kapely, a sice problémy se sestavou. Ovšem tentokrát se personální otazníky vyřešily s velkým přehledem, do HATE ETERNAL totiž nastoupily opravdové osobnosti – kytarista Shaune Kelley (dříve samozřejmě kultovní RIPPING CORPSE, dnes neméně významní DIM MAK) a basová kapacita na slovo vzatá – Alex Webster (CANNIBAL CORPSE, BLOTTED SCIENCE). Jasně největší ztrátou se tak stal odchod Dereka Roddyho jehož (zejména) neskutečně rychlé nohy měl nahradit jakýsi Jade Simonetto, mě osobně absolutně neznámá persóna.
Před vydáním novinky „Fury & Flames“ prohlašoval Erik Rutan cosi o nejvíce variabilním materiálu v kariéře kapely. Buďme však realisté, HATE ETERNAL mají svůj projev už dávno přesně definovaný a mezi desítkami žánrových kapel jasně rozpoznatelný. Nemají tudíž vůbec zapotřebí hledat nějaké alternativy, popřípadě pak podnikat sebevražedné výlety za kdejakým bizarním experimentem. Jejich snaha sleduje úplně jiný cíl, a sice posunout současné (a nutno podotknout, že maximálně fungující) recepty zase o trochu blíže ke hranici dokonalosti. Můžeme říci, že toto úsilí bylo korunováno úspěchem, ovšem na druhou stranu ne absolutním. Ač před výkonem nováčka Jadea Simonetta hluboce smekám, nemohu se ubránit nostalgickým vzpomínkám na neuvěřitelnou paseku, kterou v řadách HATE ETERNAL dokázal působit jen a jen Derek Roddy. Ano, hlavní část viny padá na diskutabilní ozvučení bicí soupravy, zbytek pak na hlavu samotného Simonetta a jeho snahu o techničtěji pojatý drumming (ale to je koneckonců logické, vždyť i celé „Fury & Flames“ je techničtější svého předchůdce). Naopak plusem je participace druhé kytary, Kelleyho šestistrunka nejenže parádně zahušťuje zvuk, ale ještě navíc výtečně doplňuje tu Rutanovu, podobně jako za časů thrash/deathových věrozvěstů RIPPING CORPSE (i když tahle kapela byla úplně o něčem jiném a sám Erik byl v té době teprve mlíčnatým učedníkem).
Tahle deska je v první řadě o společné práci, o tažení za jeden provaz, nikoli o samoúčelném exhibování úspěchy ověnčených individualit. Stejně jako předcházející tři alba HATE ETERNAL působí i to čtvrté nesmírně sevřeně, monoliticky. Čtyřicet minut trvající terapie v režii syrového a maximálně intenzivního death metalu s výrazným technickým potenciálem připomínající Papinův hrnec těsně před explozí. Nepolevující nátlak a bezbřehá agrese na straně jedné, studený perfekcionismus a smysl pro detail na straně druhé. „Fury & Flames“ by mohlo sloužit jako ukázková definice žánru pro rok 2008.